Moje psí holčička

Naše Šovanka se stala 29. května 2021 "tetičkou". No ne úplně pravou, za to láskyplnou a trpělivou. Naší druhé feně Sámeře se totiž narodily štěňátka. Po matce i otci jsou to AST (americký staford terier), matka je s PP, otec bez. Nebylo to moc jednoduché, štěňata rodil veterinář císařským řezem. Měli jsme strach, zda to nezanechá špatný vliv na Sámeře, ale přes to, co zkusila  a že měla dlouhý řez s mnoha stehy na břiše, od prvního dne odhodlaně trpěla a štěňata kojila. Pod dohledem naší Šovanky,,která u štěňat bděla, když jejich matka vysílená usnula. 

Od začátku jsme věřili, že Šovanka, jako starší a rozumná, i když bezdětná fena, bude na štěňata hodná a opatrná. To se zcela potvrdilo.

Pak nastal den, kdy už Sámerka neměla výdrž strpět divoké krmení s kousáním a škrábáním, takže přišel čas štěňata odstavit.

Již dlouho dopředu měli budoucí páníčci našich štěňátek jasno, které štěně si vezmou. Buď podle fotek a videí na facebooku nebo  z jejich osobních návštěv. Doma měli nachystané pelíšky, hračky i to správné krmení (Fitmin pro štěňata). Tudíž naše tři fenečky, kterým jsme my říkali Kristýnka, Lucinka (obě bílé) a paní Flíčková (bílá s černými fleky), i pejsci pan Flíček (samozřejmě bílý s černými fleky) a nejroztomilejší Bobík (bílý s hnědými fleky jako máma) odešli do nových domovů. Od všech nových páníčků máme mnoho zpráv, fotek a videí, štěňátkům se podle toho daří dobře a dostává se jim, kromě hraček a pamlsků, láskyplné péče.

Z toho plyne, že doma nám zůstal jen  třetí pejsek, hnědý s bílými odznaky, naše milované zlatíčko. Aresek. Je to pěkný divočák a matka Sámera si ho pěkně hlídá a stále ho učí hrou, ale všemu, co bude potřebovat k dalšímu životu. Zprvu žárlila na Šovan, ale teď už se klidně dívá, když ti dva spolu dovádí. Jen Šovanka už nemá tu mladickou vášnivost, rychle se unaví a pak si ráda někde odpočine. Není divu, již má za sebou třinácté narozeniny, a to je u pitbula už vysoký věk.

Já jsem se naučila bezva počítat do šesti, to když jsem hlídávala všechna štěňata vypuštěná po zahradě a dvoře, a neustále jsem počítala, do šesti a běda, když to bylo méně, honem jsem běžela hledat zatoulance ke kurníku, ke vratům, do garáže, pod tůje,  atp.).

Když zůstal Aresek sám, také jsem měla o něj strach, až jsem přišla na to, že ho máma a teta ohlídají sami a že se jich on drží a jen vyjimečně se vydá někam sám.

Tak dnes jsem se rozepsala hlavně o naší psí smečce a radosti (ale i hodně starostí a práce) s ní. 

Příště zase více o naší Šovance.