Rozloučení
Poslední zpráva o naší milované Šovance.
Když jsme přijeli s manželem letos na jaře na Chvojno, čekal nás velmi smutný pohled. Zestárlá Šovanka nás sice poznala, přivítala, ale na víc ji mnoho energie již nezůstávalo.
Ani pamlsky, které jsem ji předkládala i mnoho nezajímaly. Jen polehávala a svou šedivou hlavu skládala na polštář. Byla velmi vyhublá, takže jí šly počítat žebra, jak když jsme ji přivezly z útulku.
No a pak (7. dubna 2023) mně zavolal v noci syn. Seděl na posteli a v náručí držel Šovanku.
Mělce dýchala a jen se na nás koukala těma svýma , dříve tak jasnýma a krásnýma očima, které už teď byly jako vybledlé a nekonečně smutné. Hladili jsme ji oba, a tak asi hodinu po půlnoci se nadechla naposled. Myslím, že měla krásný odchod do psího ráje, neboť odcházela obklopena láskou. To se ani mnoha lidem nepoštěstí.
Na zahradě, kde tak ráda pobíhala se svými psími kamarády, Aresem a Sámerou, má v koutku svůj hrobeček se jménem a svým koženým obojkem. A my jen vzpomínáme.
A i když je Ares pořádný macek, vůdčí úlohu po Šovance převzala jeho matka Sámera. Ta už má za sebou sedmý rok, takže už to není žádná divoška. Na víc si při honičce se synem nějak pohmoždila zadní levou nohu, tak si zvykla při běhu ji šetřit a zvedat. Ale mazlové to jsou oba, i když cizí lidi vítají a ohlašují zuřivým štěkotem, jež nahání strach. Jsou dobří hlídači.
Taky naše hejno slepiček hlídají dobře a stačí říct kšá a Sámerka hned vyrazí (asi byla v minulém životě ovčácký pes) a obkrouží hejno a odežene do patřičné vzdálenosti od sazenic rajčat a jiné zeleniny nebo jiného, pro ně zapovězeného místa (např. před verandou).
Takže teď svoji lásku věnujeme Areskovi a Sámerce a syn už plánuje, jakého kamaráda jim ještě pořídí.